KOMPRESE a nejen to se dozvíte v tomto článku. Zoladex (goserelin) je syntetickým analogem přirozeného gonadoliberinu (LHRH). Zoladex v těle působí tak, že při opakované aplikaci zablokuje v hypofýze sekreci luteinizačního hormonu (LH), což má u mužů za následek pokles sérové hladiny testosteronu a u žen zase estradiolu. Tento efekt je po přerušení léčby vratný a po vysazení se vrací zpět původní hladiny hormonů. Zoladex může zpočátku, stejně jako ostatní LHRH agonisté, přechodně zvýšit sérovou hladinu testosteronu u mužů a estradiolu u žen. Na začátku léčby se může u žen objevit děložní krvácení proměnlivé intenzity a různě dlouhého trvání. Toto krvácení, které je pravděpodobně způsobeno poklesem hladiny estrogenu, se spontánně upraví.
Zoladex nebezpečí
Zoladex depot 3,6 mg nesmí být podán pacientům s pozitivní anamnézou přecitlivělosti na léčivou nebo pomocnou látku obsaženou v přípravku, nebo na ostatní analogy LHRH. Léčivou látkou Zoladexu je goserelini acetas a pomocnou látkou je polyglaktin.
Zvláštní opatrnosti při použití přípravku Zoladex depot 3,6 mg je zapotřebí při použití přípravku u pacientů s rizikem obstrukce močovodů nebo komprese míchy. V takovém případě je třeba podání léku pečlivě zvážit a pacient musí být pod pravidelnou kontrolou v průběhu prvního měsíce léčby. V případě, že se komprese míchy nebo poškození ledvin v důsledku obstrukce močovodů objeví, je třeba okamžitě přistoupit k obvyklé léčbě těchto komplikací.
Dlouhodobé podávání LHRH agonistů může snižovat minerální kostní denzitu. Současné údaje o přípravku Zoladex depot 3,6 mg dokumentují 4,6% průměrnou demineralizaci osového skeletu po 6 měsících léčby, která je reverzibilní (návratná). Za 6 měsíců po přerušení léčby bylo zaznamenáno progresivní zlepšení demineralizace o 2,6% ve srovnání s původním stavem. Bylo prokázáno, že u pacientek, které dostávaly Zoladex depot 3,6 mg k léčbě endometriózy, se zmenšil úbytek kostní hmoty a vazomotorické syndromy při současné aplikaci hormonální substituční léčby (jednou denně estrogen a progestogen).
Podle předběžných údajů lze předpokládat, že podávání bifosfonátů v kombinaci s LHRH agonisty, jako je i Zoladex, může u mužů snížit kostní demineralizaci. U mužů léčených LHRH agonisty bylo pozorováno snížení glukózové tolerance, které se může projevovat jako diabetes, popř. ztráta glykemické kontroly u pacientů s předchozím diabetes mellitus. U této léčby je třeba monitorovat glukózu v krvi.
Je třeba zvážit použití přípravku Zoladex depot 3,6 mg u žen s metabolickým onemocněním kostí. V současné době nejsou k dispozici klinické údaje popisující léčení endometriózy přípravkem Zoladex depot 3,6 mg v období delším než šest měsíců. Při takto dlouhé léčbě je třeba pacienta preventivně kontrolovat na všechny zde uvedené symptomy.
Po dvouleté léčbě časného karcinomu prsu bylo prokázáno průměrné snížení minerální kostní denzity (BMD) o 6,2 % v krčku stehenní kosti a o 11,5 % v bederní páteři. Tato demineralizace je částečně reverzibilní, a to o 3,4 % v krčku stehenní kosti a o 6,4 % v bederní páteři po roce sledování po ukončení léčby.
Zoladex depot 3,6 mg může zvýšit rezistenci děložního hrdla, a tím působit obtíže při jeho dilataci.
Zoladex depot 3,6 mg nesmí být podáván dětem a v době těhotenství a během kojení. Proto nepoužívejte Zoladex depot 3,6 mg, jste-li těhotná nebo pokud kojíte.
Syndrom tarzálního tunelu vzniká jako následek komprese tibiálního nervu při průchodu tarzálním tunelem. Tento tunel se nachází podél vnitřní strany nohy za vnitřním kotníkem. Tímto tunelem prochází spolu s nervem také artérie a žíla, stejně jako šlachy svalů. Uvnitř tunelu se nerv dělí na 3 části, přičemž jedna pokračuje k patě a další dvě pokračují na spodní stranu nohy.
Příčiny: Většinou je obtížné určit přesnou příčinu syndromu tarzálního tunelu (TTS). Jednou z příčin mohou být cysty, nádory, kostní ostruhy, záněty šlach, vymknutý kotník či křečové žíly. Častěji se TTS vyskytuje u mladých aktivních lidí.
Příznaky: Bolest kolem kotníků a prstů, brnění kolem kotníků a prstů, otoky nohou, bolestivé pálení, znecitlivění, bolest se zhoršuje při stání či s aktivitou, pocity teplých nebo naopak studených nohou, mravenčení, omezení hybnosti. Horší v noci. Většinou postihují jen jednu nohu.
Léčba: Léčba obvykle zahrnuje klidový režim, manipulační techniky, posílení svalů, aplikaci kortikosteroidů či analgetik. Pokud je tato konzervativní léčba neúčinná, je nutné přistoupit k chirurgickému řešení. Tento zákrok je poměrně rizikový vzhledem k množství struktur, které tímto tunelem procházejí.
Poranění pohybového aparátu je velice časté u sportovních aktivit. Avšak i prostá pohybová aktivita, jako je chůze, může způsobit bolestivý úraz, podvrtnutí, výron či pohmoždění, které v důsledku omezí běžné každodenní aktivity a mohou mít za následek otok. Otoky se po úrazu objevují zcela běžně.
Lymfedém
Lymfatickými příčinami otoků (lymfoedém) jsou primární, vrozený lymfedém, sem patří i lymphedema praecox – objevuje se více u mladých žen, je často spojený s příznakem komprese žilního systému. Sekundární lymfedém vzniká následkem dlouhodobé žilní nedostatečnosti, při nádorovém onemocnění, po ozáření, při alergii, infekci (cizopasníci), po chirurgickém výkonu v oblasti pánve či po svalovém ochrnutí. Na rozdíl od žilního onemocnění je lymfatický otok obyčejně nebolestivý. Lymfedém je pevný až gumovitý a velice pomalu se zmenšuje bez intenzivní léčby. Pokud se částečně zmenšuje, pak při elevaci (zvednutí) končetiny v noci. Otok je při chronické žilní nedostatečnosti měkký, později se může stát tuhým a je spojen se sekundárními barevnými změnami, kožními záněty, vředy a varixy – křečovými žilami.
Žilní nedostatečnost
Žilní příčiny otoků jsou postflebitický (pozánětlivý) stav, uzávěr nebo ztížený průtok krve hlubokým žilním systémem postižené končetiny, zevní komprese žil způsobená například nádorem, úrazem, dále hojení pooperačních ran. Při chronické žilní nedostatečnosti je otok vyvolán především abnormálně vysokou filtrací tekutin způsobenou přetlakem krve v nejdrobnějších žilách končetiny.
Infekce
Při dlouhodobém trvání lymfedému dochází k opakovaným zánětům lymfatických cév, až k flegmonám (neohraničený hnisavý zánět). Lymfedém však může vzniknout i na končetině s postflebitickým žilním onemocněním a obě onemocnění se tak při déletrvajícím průběhu často kombinují. Přesné rozlišení, zda se jedná o otok žilního, nebo lymfatického původu, tak není často možné jen z klinického vyšetření.
Krevní sraženiny
Krevní sraženina, která se zformuje v cévě nebo srdci, se označuje jako trombus. Krevní sraženina, která se přesune do jiné části těla, se nazývá embolus a tento stav se označuje jako embolie. Sraženiny se mohou přilepit na cévu a částečně nebo úplně zablokovat průtok krve. V případě, že céva v důsledku krevní sraženiny zduří, jde o zánět žil (flebitida). Toto ucpání zamezí tomu, aby se do tkání v daném místě dostalo obvyklé množství krve a kyslíku, a tak může dojít k poškození tkáně.
Onemocnění srdce, jater nebo ledvin
Otok dolní končetiny způsobený systémovým onemocněním, jako je městnavé srdeční selhání, jaterní cirhóza nebo chronické onemocnění ledvin, je měkký, oboustranný
Způsoby léčby lymfedému zahrnují kompresi (obvykle vícevrstvé obvazy), manuální lymfodrenáž (MLD), pohybové cvičení. Manuální lymfodrenáž je lehká masážní terapeutická technika, při které se masáž provádí v určitých směrech na základě struktury lymfatického systému. To pomáhá odtoku lymfy přes správné kanály. Léčba zahrnuje také péči o pleť, aby se zabránilo poranění, infekci a rozpadu kůže, stejně jako lehké cvičení a pohybové programy. Cvičení by mělo být pečlivě navrženo lékařem a fyzioterapeutem. Vše by mělo pomoci k odvodnění, aniž by to vedlo k otokům, které by mohly zhoršit váš zdravotní stav. Dále se doporučuje nosit kompresní punčochy v postižených oblastech nebo využit pneumatické komprese s čerpadlem. Váš lékař a fyzioterapeut rozhodnou, které metody komprese jsou nejlepší.
Operace se používá pouze v některých případech, ale výsledek je omezený. Chirurg musí mít hodně zkušeností s tímto typem postupu. Po operaci proběhne následná fyzická terapie ke snížení lymfedému. Mezi možné typy operací patří: liposukce, odstranění abnormální lymfatické tkáně, transplantace normálních lymfatických tkání v oblastech s abnormální lymfatickou drenáží, tyto zákroky jsou méně časté. Nejčastějším výkonem při abnormální lymfatické tkáni je náhrada pomocí žilních štěpů. Tyto postupy jsou obvykle úspěšné, i když jsou často prováděny experimentálně.
Lymfedém je chronické onemocnění, které obvykle vyžaduje celoživotní léčení. V některých případech se lymfedém časem zmenší. Nicméně některé otoky jsou obvykle trvalé. Pokud se u vás objeví otok paží, nohou nebo lymfatických uzlin, navštivte svého ošetřujícího lékaře.
Mezi chronické rány řadíme proleženiny (trofické vředy), venózní vředy, neuropatické vředy nebo vředy způsobené infekcí nebo vzniklé v důsledku ozařování či nádorových procesů, dekubity.
Dekubity
Dekubitální vředy (dekubity) jsou defekty kůže a podkožních struktur, které vznikají v důsledku tření a přímého tlaku podložky na disponované části těla. Jsou častým problémem zejména u imobilních, zpravidla starších pacientů s celkově zhoršeným zdravotním stavem. Nejkritičtějšími, takzvaně predilekčními místy vzniku dekubitů jsou místa s kostními prominencemi, tedy křížová krajina (sakrální oblast), paty, kotníky, zevní hrany chodidel, oblasti trochanterů (oblast kyčlí), kolena.
Hojení dekubitů (proleženin) často komplikuje přítomnost nekrózy a bakteriální kolonizace, která se může rozvinout v infekci. Léčbu dekubitů také často ztěžuje jejich hloubka a nepravidelný tvar. Mortalita pacientů s dekubitálním vředem je čtyřikrát vyšší než u stejné skupiny pacientů bez vředu. Je proto důležitá důsledná prevence vyžadující intenzivní péči o kůži a polohování pacienta.
Rozeznáváme 5 stupňů proleženin:
1. stupeň – ostře ohraničené zarudnutí (překrvení) kůže, které při vitropresi přetrvává; toto stadium je při včasném léčebném zásahu reverzibilní;
2. stupeň – povrchové poškození epidermis, které vypadá jako puchýř nebo mělký kráter, nezasahuje do subcutis;
3. stupeň – vzniká nekrotický vřed, hluboký kráter, s možnými podminovanými okraji, který postupuje všemi vrstvami kůže, případně až k fascii (ta zůstává nepoškozena);
4. stupeň – vřed s rozsáhlými nekrózami, který zasahuje svaly a šlachy;
5. stupeň – nekróza postupuje svalem, přičemž dochází k jeho destrukci a k destrukci tkání až na kost.
Při léčbě dekubitů nezapomínáme na celkovou péči o pacienta, zejména na správnou výživu, hydrataci a kompenzaci přidružených onemocnění. Až v 95 % případů lze vzniku dekubitů předejít. Dekubity neboli proleženiny totiž vznikají v důsledku působení patologického tlaku na predilekční místa zvýšeného tlaku ve tkáních a špatným stavem pacienta. Při nadměrném a dlouhotrvajícím tlaku v místě kontaktu těla s podložkou dojde ke zpomalení až k zástavě cirkulace krve v kapilárách a buňky ve tkáních postupně odumírají. Vznik dekubitu ještě podpoří chybná manipulace s ležícím pacientem působením tření a střižných sil. Správnou prevencí ale lze vzniku dekubitů předcházet až v 95 % případů.
Prvním příznakem, který nelze podceňovat, je erytém – začervenání pokožky. Pacient si může stěžovat na bolestivost místa, pálení nebo mravenčení. V dalších stadiích se tvoří puchýře, které přecházejí k povrcho
Zde je seznam některých populárních masážních stylů. První čtyři styly jsou velice populární.
Švédská masáž
Mezi nejběžnější typy patří švédská masáž. Tato masáž zahrnuje měkké, dlouhé a hnětací tlaky, také zahrnuje světlo, rytmické a stáčecí tahy na nejvyšších svalových vrstvách. Švédská masáž se kombinuje s pohyby kloubů. Švédská masáž uvolňuje klouby, pomáhá při relaxaci a má energizující efekt. Také je prospěšná po úrazech.
Čtyři hlavní rysy švédské masáže jsou:
Zahřátí: hladké, klouzavé tahy, které se používají k uvolnění měkkých tkání.
Hnětení: mačkání, válcování nebo hnětení pro zahřátí.
Tření: hluboké, kruhové pohyby, které způsobují tření na vrstvách tkání proti sobě, pomáhají ke zvýšení průtoku krve a renovují zjizvenou tkáň.
Pleskání: krátké, střídavé klepání na pokožku pomocí dlaní, prstů nebo hranou ruky.
Neuromuskulární masáž
Neuromuskulární terapie se zaměřuje na manipulaci měkkých tkání, které léčí příčiny chronické bolesti a zahrnují svalový a chronický systém. Tato lékařsky orientovaná forma masáží řeší spouštěcí body oběhu, nervové komprese, posturálních problémů a biomechanických problémů, které mohou způsobit opakovaná zranění.
Hloubková masáž
Hloubková masáž je nejlepší tím, že upozorňuje na některá bolestivá, ztuhlá a problémová místa ve vašem těle. Masér používá pomalé a záměrné tahy, které se zaměřují na vrstvy svalů, šlach nebo jiných tkání hluboko pod kůží. Ačkoliv je tato masáž méně rytmická, tak patří mezi hluboce terapeutické masáže, které zmírňují chronické vzory napětí a pomáhají při zranění svalů.
Sportovní masáž
Sportovní masáž byla vyvinuta s cílem pomoci svalovému systému, který je používaný pro konkrétní sport. Sportovní masáž používá různé postupy k pomoci sportovci v tréninku, zejména před během a po sportovních akcích. Sportovní masáž se používá k podpoře flexibility a k zabránění zranění nebo může pomoci svalovému napětí, také napomáhá k hojení sportovního zranění.
Sedací masáž
Jedná se o masáž, u které se sedí na židli. Délka masáže je 15 až 20 minut. Tato masáž se provádí přes oblečení na speciálně konstruované židli. Obvykle zahrnuje masáž krku, ramen, zad, paží a rukou.
Shiatsu masáž
V japonštině, shiatsu znamená „tlakem prstů“. Masér při Shiatsu masáži používá pestré, rytmické tlaky na určitých konkrétních bodech těla. Tyto body se nazývají akupresurní body a jsou považovány za důležitou součást toku životní energie v těle, která se nazývá „Chi“. Shiatsu masáž pomáhá zmírňovat ucpávání těchto akupresurních bodů.
Thajská masáž
Během thajské masáže používá terapeut své tělo k pohybům klienta d
Léčba těžkých a oteklých nohou se liší podle stupně onemocnění. V raných stadiích jsou v tomto případě – ještě v rámci „preventivní“ podpůrné terapie – prakticky vždy doporučovány kompresní punčochy, které by se měly nosit přes den, hlavně při dlouhém stání. Mohou být lýtkové či stehenní – jejich společným úkolem je podporovat návrat žilní krve k srdci prostřednictvím déletrvající komprese. Jejich nošení je ale často limitováno počasím, v teplých měsících jednoduše nejsou příjemné.
Léčba otoků nohou zahrnuje i konzumaci potravin a bílkovin. Potraviny bohaté na bílkoviny jsou následující:
Nejdůležitější podmínkou pro stanovení léčby je zjistit pravou příčinu vzniku petechií. Opravdu je zapotřebí správně diagnostikovat příčinu, pokud petechie vznikly například kvůli lékům na základě alergické reakce, pak je samozřejmě nutné okamžitě přestat užívat tento přípravek. Antibiotika jsou předepsána v případě infekce, která může způsobit výskyt petechií. Pokud jsou petechie důsledkem poranění krevních kapilár, doporučuje se použití ledu nebo studené komprese. Ledový obsah by měl být zabalen v ručníku, aby se zabránilo poškození povrchu kůže. Transfuze krevních destiček se doporučuje v případě, kdy se petechie vyskytují v důsledku nízkého počtu krevních destiček. Transfuze krevních destiček může zlepšit zdravotní stav pacienta. V krajním případě může být u leukémie nebo jiných maligních onemocnění zahájena chirurgická léčba. Jsou-li petechie způsobeny onemocněním, je vždy pro jejich léčbu třeba řešit nejprve danou nemoc.
Při podezření na jakékoli poranění svalu je nutné okamžitě ukončit sportovní aktivitu a nevystavovat jej další námaze, aby se předešlo závažnějším komplikacím (dalšímu poškození). Nesmí se nadále protahovat ani „zkoušet rozhýbat“. Zpočátku aplikovat led v průběhu prvních 24 hodin (vždy asi 10–15 minut ledování s hodinovou pauzou – to celé několikrát zopakovat). Asi po 36 hodinách aplikovat spíše teplo nebo Priessnitzův zábal pro snížení svalového tonu, alespoň 3x během dne vtírat do postiženého místa masti s protizánětlivými a protiotokovými složkami (Traumaplant, Voltaren, Reparil, Lioton aj.). Proti vzniku otoku pomůže zvednutí postiženého místa do zvýšené polohy – tj. nad úroveň srdce. Vhodná je rovněž komprese daného svalu (stahovací punčocha, bandáž, elastické obinadlo), aby se otok dále nezvětšoval a docházelo i k lepšímu prokrvení hlubších částí svalu, což napomůže regeneraci. Dnes jsou moderní lymfotapy či tzv. lymfokalhoty.
Sval zatěžujte pozvolna podle stupně hojení a bolestivosti. U menších svalových poranění trvá léčba přibližně týden až dva, u větších svalových traumat se může protáhnout až na měsíc. Velmi významná je diagnostika a následná komplexní terapie. Svalové poškození se pouze klidem vyléčí méně pružnou vazivovou jizvou, která může v budoucnu působit další komplikace (trvalý zdroj tahu). Jakmile odezní akutní bolest, lze sval postupně zatěžovat, avšak bolest se nesmí přehlížet. Se sportováním lze začít až po úplném vymizení obtíží a podle výsledku ultrazvukového vyšetření. Pokud se sportovec vrací ke sportovním aktivitám po těžším zranění, je vhodné použít ortézu nebo taping.
Tinelovým testem se prokazuje zúžení prostor pro procházející nerv v karpálním tunelu. Karpální tunel je úžina, proto anatomicky predisponuje k postižení nervu. Jakákoliv abnormita nervu či jeho okolí, která má za následek zmenšení okolního prostoru, vede následně ke kompresi nervu. Nejprve dochází k útlaku vasa nervorum a tím k ischemizaci nervu a jeho edému, čímž se dále zvyšuje tlak na nerv v místě průchodu karpálním tunelem. Přetrvávající chronická komprese nervu pak může indukovat strukturální změny v nervu (zpočátku dochází k lézi myelinové pochvy, později se objevuje postižení jednotlivých axonů) s postupnou ztrátou funkce senzitivních a motorických vláken. Někdy může dojít až ke vzniku intraneurální fibrózy. Slabě myelinizovaná vlákna vedoucí percepci bolesti jsou odolnější.
Za normálních anatomických podmínek prochází kanálem pouze 9 šlach flexorů prstů a nerv medianus. Tento nerv zajišťuje senzitivní inervaci dlaňové strany 1. až 3. prstu a částečně i 4. prstu. V karpálním tunelu z něj odstupuje i drobná motorická větvička, která zásobuje krátké svaly palce. Karpální tunel tedy slouží jako ochranný obal pro tyto vnitřní struktury a poskytuje jim i prostor pro správnou funkci. K poruchám funkce nervu medianu pak dochází při omezení tohoto vnitřního prostoru, vedoucímu k útlaku nervových struktur a projevujícímu se specifickými klinickými příznaky.
Epikondylární páska je léčebná pomůcka, která slouží jako podpůrná terapie při různých onemocněních, nejvíce však při epikondylitidě (viz níže). Epikondylární páska je opatřena komfortní tlakovou pelotou s možností individuálního nastavení komprese v oblasti předloktí. Používá se například při entezopatii v oblasti lokte, což je takzvaný tenisový a oštěpařský loket. Velikost pásky je univerzální.
Na čerstvé poranění s modřinou pomáhá včasná komprese (stlačování) a chlazení, nejlépe ledem přes plátěný sáček či oblečení, aby nedošlo k poškození kůže přímým působením chladu. Mezi přírodní zdroje rutinu patří zejména pohanka, dále otruby, ovesné vločky, luštěniny, chřest, ořechy, slupky jablek a rajčat, citrusy, listová zelenina, květy černého bezu nebo zelený čaj.
Hluboká trombóza (flebotrombóza) žil dolních končetin je velmi častý problém mnoha žen. Je to onemocnění nepříjemné jak svými projevy, tak i svými komplikacemi, z nichž životu nebezpečná je zejména obávaná plicní embolie.
Krev z dolních končetin odtéká prostřednictvím dvou žilních systémů. Zásadní je hluboký systém, kromě toho je zde ještě systém žil povrchový – oba systémy jsou propojené takzvanými perforátory. Tyto perforátory jsou žíly schopné vést krev jednosměrně z hlubokého systému do povrchového. Žíly na dolní končetině jsou vybaveny speciálními chlopněmi. Za normálních okolností pohyb svalů dolních končetin vytlačuje krev směrem k trupu a jednosměrné chlopně brání jejímu navracení zpět, a navíc také zabraňují toku krve z povrchového systému do žilního. Při nahromadění dostatečného množství rizikových faktorů začnou v hlubokém systému vznikat krevní sraženiny a trombóza žil dolních končetin je na světě. Klasickými rizikovými faktory vzniku krevních sraženin v hlubokých tepnách jsou dlouhodobá nehybnost dolních končetin, obezita, těhotenství, stavy po velkých chirurgických výkonech, antikoncepce, Leidenská mutace, hyperhomocysteinémie a další podobné poruchy srážlivosti, poruchy chlopenního aparátu dolních končetin při chronické žilní nedostatečnosti a mnohé další.
Příznaky
Postižená končetina je oteklá, bolestivá, má nafialovělou barvu. Postižený člověk typicky cítí bolest končetiny v lýtku, která se zhoršuje při pohmatu a při chůzi. Jsou-li na dané končetině přítomné větší křečové žíly, pak se mohou rozšířit a bývají naplněné krví. Někdy může být prvním příznakem až komplikace trombózy žil dolní končetiny známá jako plicní embolie.
Jak postupovat
Vždy je nutné zhodnocení klinických příznaků. Pokud lékař pojme podezření na trombózu dolních končetin, aplikuje doporučený postup tak, že indikuje ultrazvukové vyšetření nohou, které umožní vidět celý žilní systém a nalézt případné sraženiny. Pomocným vyšetřením může být odběr krve se stanovením takzvaných D-dimerů, které u trombózy bývají pravidelně zvýšené. Kombinace negativního ultrazvuku a negativních D-dimerů diagnózu trombózy v podstatě vylučují.
Léčba
V akutní fázi je cílem léčby hluboké žilní trombózy zástava růstu sraženiny, její rozpuštění a prevence vzniku plicní embolie. Následná antikoagulační léčba snižuje riziko návratu trombózy. Trombóza se většinou léčí konzervativně léky na ředění krve, invazivní léčba je vhodná pro mladší pacienty a závažnější trombózy. Podávají se protisrážlivé léky, jako jsou tradiční nízkomolekulární hepariny a Warfarin. Z nových léků na ředění krve v léčbě trombózy se používají preparáty Pradaxa, Xarelto a Eliquis, které se označují jako nová antikoagulancia (NOAC). Dopl
Pokud dojde ke krvácivým komplikacím u pacienta léčeného rivaroxabanem, musí se podání další dávky rivaroxabanu odložit nebo se léčba musí ukončit, dle potřeby. Rivaroxaban má biologický poločas asi 5 až 13 hodin. Léčba by měla být individuální podle závažnosti a lokalizace krvácení. Podle potřeby je třeba použít vhodnou symptomatickou léčbu, jako je mechanická komprese (například u závažné epistaxe), chirurgická hemostáza se zajištěním kontroly krvácení, náhradou tekutin a zajištěním hemodynamické podpory, krevní deriváty (erytrocyty nebo čerstvá zmrazená plazma, v závislosti na související anémii nebo koagulopatii) nebo trombocyty.
Pokud krvácení nelze kontrolovat výše uvedenými opatřeními, lze zvážit podávání specifické prokoagulační reverzní látky, jako je koncentrát protrombinového komplexu (PCC), aktivovaný koncentrát protrombinového komplexu (APCC) nebo rekombinantní faktor VIIa (r-FVIIa). V současnosti jsou však k dispozici velmi omezené klinické zkušenosti s použitím těchto přípravků u osob užívajících rivaroxaban. Doporučení je též podloženo omezenými neklinickými údaji. Opakované podání rekombinantního faktoru VIIa je třeba zvážit a titrovat v závislosti na zlepšování krvácení. V případě závažného krvácení je třeba konzultovat odborníka na koagulaci, pokud je odborník v místě dostupný.
Protamin sulfát a vitamín K podle všeho nebudou ovlivňovat antikoagulační aktivitu rivaroxabanu. U osob užívajících rivaroxaban jsou omezené zkušenosti s použitím kyseliny tranexamové a neexistují zkušenosti s použitím kyseliny aminokaproové a aprotininu. Neexistují ani vědecké důvody přínosu ani zkušenosti s použitím systémového hemostatika desmopressinu u osob užívajících rivaroxaban. Vzhledem k vysoké vazbě na plazmatické proteiny se u rivaroxabanu neočekává možnost odstranění dialýzou.
Bandážování postižené oblasti je nedílnou součástí komplexní terapie lymfedému. Cílem vrstvené komprese je udržení zmenšeného objemu končetiny, dosaženého kombinací předchozích technik. Používají se speciální elastická obinadla (krátkotažná). Technika bandážování je poměrně náročná a musí ji provádět vyškolený pracovník. Bandáž se ponechává na končetině celodenně a po dosažení stálého objemu končetiny je možné jí vyměnit za kompresivní punčochy nebo pažní návleky.
Na inhalaci při bolesti v krku se doporučuje použít nebulizátor. Nebulizátory jsou speciální pomůcky, které přeměňují roztok léčiva na aerosol. V současné době existují tři typy nebulizátorů:
ultrazvuk – doporučuje se k léčbě nazofaryngu, hrtanu, průdušek
komprese – je potřeba, pokud infekce postihuje průdušky a alveoly
elektrická síť – ideální pro léčbu dolních cest dýchacích a při bolestech v krku; tento typ zařízení se doporučuje používat u dětí, protože může pracovat v jakémkoli úhlu
Inhalace s rozprašovačem má při bolestech v krku přednost před parními a suchými postupy.
Výhody:
dostupnost a snadné použití
možnost použít různé léčivé látky
bezpečnost při používání
možnost přesného dávkování léků
možnost použití u malých dětí a starších osob, u nichž je obtížné provádět parní a suchou inhalaci
lze jej použít k inhalacím s léky, solí, minerální vodou, ale není vhodný pro použití bylinných odvarů
