Plod v děloze matky nemá plně vyvinutý imunitní systém, protože ho za normálních okolností ani nepotřebuje. Patogenní mikroorganismy se k plodu většinou ani nedostanou, a pokud ano, je plod vybaven pouze bazální hladinou protilátek třídy IgG, které se k němu dostávají transplacentární cestou (prochází z matčina organismu přes placentu). V okamžiku porodu je novorozenec vybaven stejným množstvím protilátek IgG jako jeho matka, pokud se v krvi dítěte nalézají protilátky třídy IgM, jedná se nejspíše o reakci na infekci během těhotenství, tedy o takzvanou intrauterinní infekci (což je pravděpodobně nejčastější příčina předčasných porodů). Buněčná imunita rovněž vykazuje určité zvláštnosti vzhledem k poměrům u dospělých. Množství a v některých případech i aktivita buněk imunitního systému (jedná se o různé typy bílých krvinek) jsou snížené. Z tohoto faktu vyplývá, že imunitní systém vykazuje sníženou schopnost usmrcovat některé bakterie, například Escherichia coli. Novorozenec je tedy ohrožen nákazou i za normálních okolností poměrně neškodnými bakteriemi (míněno pro zdravého dospělého). Pro novorozence představují nebezpečí zejména ty mikroby, které osídlují porodní cesty a při porodu se drobnými oděrkami či sliznicí dostávají do organismu dítěte. Zde narazí pouze na slabý odpor málo vyvinutého imunitního systému, a tak mohou způsobovat těžká onemocnění typu sepse, zánětu mozkových blan a další. Problémem však nejsou jen bakterie, hrozí i nákaza herpetickými viry, virem žloutenky typu B nebo dokonce virem HIV.
Protilátky se začínají vytvářet již v plodu těhotné matky, a to zhruba od 20. až 30. týdne. Jejich množství však bývá tak malé, že je nelze považovat za ochranné. Novorozenec po porodu je však chráněn takzvanými mateřskými protilátkami, které se do malého děťátka dostávají přes placentu. Jejich množství je někdy dokonce vyšší než u dospělého člověka, a proto dostatečně kvalitně chrání novorozence vůči cizorodým látkám a infekčním mikrobům. Nevýhodou mateřských protilátek je jejich dočasné působení, přetrvávají totiž v těle novorozence zhruba 3 až 12 měsíců. Již po 2 měsících po narození jejich množství významně klesá až pod hranici účinné ochrany, neboť jsou metabolicky rozkládány a vylučovány z těla dítěte. Po porodu se v těle nového človíčka začínají vytvářet také vlastní protilátky, jejich množství je však zpočátku velmi malé a teprve s postupem věku se jejich tvorba zvyšuje. Zjednodušeně lze říci, že v prvním roce života se tvoří zhruba 50 % všech protilátek ve srovnání s dospělým člověkem. Teprve kolem 10. roku si dítě vytváří takové množství protilátek, které odpovídá dospělému člověku.
První bílé krvinky se pozorují již v období žloutkového vaku, později hrají významnou roli při zánětlivých reakcích. Typické obranné bílé krvinky, které se vytvářejí v kostní dřeni, krvi a slezině, se objevují v plodu od 12. týdne těhotenství. Podobně jako u protilátek je jejich množství zpočátku nepatrné, ale postupně, jak plod roste, jejich množství stoupá. Mimo jiné vznikají další druhy těchto obranných buněk a zvyšuje se rovněž jejich obranná aktivita. Některé z těchto buněk bývají po porodu u novorozeného děťátka plně funkční. V období zrání plodu se obranné bílé krvinky učí rozlišovat vlastní látky od látek cizorodých. To přispívá ke správné funkci imunitního systému, který nesmí negativně ovlivňovat či odstraňovat užitečné buňky, tkáň a další biologické látky vlastní člověku. Stejně jako protilátek nemá novorozenec také dostatek těchto specificky obranných bílých krvinek, které navíc nevykazují tak vysokou obrannou aktivitu jako u dospělých lidí.
Když se řekne porod, tak většině z nás přijde na mysl klasický spontánní porod, případně císařský řez na porodním sále. Ale existují další druhy porodů. Porod může být ta nejpřirozenější událost, anebo taky může znamenat obavy či nejistotu. Většina žen v Česku při porodu spoléhá na lékaře, ale některé ženy by se naopak bez lékařů obešly, a raději preferují porod doma.
Porod - základní biologický pochod, starý jako lidstvo samo. Během jediné vteřiny proběhne na celém světě v průměru 4 krát. Na svět tak přichází asi 218 000 dětí denně. Okolnosti jejich startu do života se ale diametrálně liší. Úměrně úrovni medicíny.
Těsně před porodem se měří srdeční ozvy pomocí kardiotokografie. Využívají se nejmodernější ultrazvuky a léky. Ale zdaleka nejde jen o přístroje. Ačkoliv v ČR převládá lékařsky vedený porod, tak přesto přichází řada žen, které péči lékařů chtějí v co nejmenší míře.
Ambulantní porod, aneb odroď v nemocnici a jdi domu
Ambulantní porod znamená, že žena porodí v porodnici, na porodním sále, Krátce po porodu, to může být 4, 8, nebo i 12 hodin, pokud je vše v pořádku a pokud porod probíhal dobře, může odejít domu. Hlavní podmínkou je to, že se jedná o normálně probíhající těhotenství, porod probíhá normálně, miminko se narodí zdravé a přisaje se k prsu. Ambulantní porod představuje alternativu pro určitou minoritní část pacientek. Nejrizikovější dobou porodu jsou první 2 hodiny po porodu, proto většina porodnic ve světě maminky po porodu 2 hodiny monitorují na porodním sále.
Chirurgické vyndání plodu
Císařský řez je porodnická operace, během které je novorozenec vyňat z děložní dutiny chirurgickou sekcí. Vše probíhá při plné anestezii a matka zde neprožívá žádné porodní bolesti.
Plánovaný porod
Plánovaný porod se na první pohled příliš neodlišuje od tradičního porodu. Základní rozdíl spočívá v tom, že je rodičce uměle vyvolán. Matka, která má obavu z přenášení, nastoupí v den, který má ve své těhotenské průkazce označen jako termín porodu, do porodnice, kde jsou jí podány infuze a tak zvané provokačky. Do několika hodin poté porodí. Hlavní výhoda spočívá v tom, že se rodička nestresuje, když se v den termínu porodu nic neděje. A jak vypadá obrácená strana mince? Po těchto provokačkách rodičky mívají mnohem silnější bolesti, než je tomu v případě přirozeného porodu. Proto také v tomto případ
Původcem tohoto onemocnění je bakterie jménem Neisseria gonorrhoeae, známá také jako gonokok. Je to gramnegativní bakterie, která je velmi málo odolná vůči zevnímu prostředí (hrozí jen velmi nepatrné riziko nákazy třeba při užívání veřejných záchodků, použití bezprostředně infikovaných ručníků, žínek nebo při líbání). Její přenos se tedy děje téměř výhradně intimním kontaktem (pohlavním stykem). Kapavka je především lokální onemocnění, má malý sklon k šíření po celém těle (generalizaci). Má většinou charakter rychle probíhajícího (akutního) zánětu s hnisavým výtokem. Postihuje výstelku (sliznici) močopohlavního (urogenitálního) ústrojí. U mužů nejčastěji močovou trubici (ureteru), odkud se může šířit do prostaty, semenných váčků, nadvarlat. U žen kromě močové trubice nejčastěji děložní čípek, odkud může projít do pochvy, dělohy, vejcovodů. U obou pohlaví může následkem provozování análního sexu postihnout také sliznici konečníku, u žen j zanesením infekce výtokem z pochvy. Při orálním sexu s nakaženou osobou je vysoké riziko infekce nosohltanu. Při porodu infikované rodičky se může nakazit i novorozenec. Infekce se u novorozence projeví nejčastěji zánětem spojivek či oční rohovky (keratokonjunktivitida).
Polovina případů rozštěpů obličeje, kdy je zasažen ret, je diagnostikována již prenatálně okolo 20. týdne těhotenství pomocí ultrazvuku při cíleném vyšetření obličeje, zbytek je diagnostikován až po narození. Hned po porodu, ale i v dalších dnech je novorozenec podroben několika vyšetřením, kdy je mu zkontrolováno patro a celá ústní dutina. Submukózní rozštěpy (naznačené rozštěpy patra) často nejsou diagnostikovány ani v porodnici, ale až později. Tento typ rozštěpů mnohdy diagnostikuje až foniatr po té, kdy dítě absolvuje neúspěšnou logopedickou terapii. I tento typ rozštěpů je nutné léčit operativně.
Rozštěpy mohou mít velmi rozdílný rozsah. Od forem naznačených až po úplné. Může být zasažen ret, čelist i patro. Mohou být jednostranné i oboustranné. Rozštěpy rtu jsou častěji postižení chlapci. Naopak izolovanými rozštěpy patra (je zasaženo pouze patro) jsou častěji postiženy dívky.
Rozštěpy rtu jsou diagnostikovány pro svoji nápadnost snadno ihned po narození. Rozštěp patra je otvor v patře, který je viditelný, když novorozenec otevře ústa. Je velmi důležité použít při vyšetření svítilnu, aby nebyl přehlédnut ani defekt malých rozměrů. Toto se běžně vyšetřuje již v porodnici. Novorozenci postižení rozštěpem patra budou mít problémy s kojením, protože nedokážou vytvořit v ústech podtlak potřebný k sání. Pokud se plné kojení nezdaří, jsou tito kojenci přikrmováni nebo jsou plně krmeni lahví. Lahev bývá často nutné opatřit speciálně upravenou savičkou nebo je používána speciální kojenecká lahev pro děti s rozštěpem patra. Důležité je najít ke krmení vhodnou polohu, nejlépe v polosedě, kdy mléko dítěti tolik nevniká do nosu.
Plod (fétus) je vyvíjející se jedinec (nenarozený plod), kterému byl dán život početím. Je to nenarozený jedinec v takzvaném fetálním vývojovém období, tedy období od embrya po narození. Fetální období začíná u plodu v 9. týdnu těhotenství a končí jeho narozením. Během tohoto období dochází u plodu k vývoji orgánových systémů, růstu a tvorbě orgánů. Po porodu je lidský jedinec již označován jako novorozenec.
Je nejčastější a nejznámější genetická chromozomální vada člověka. Zároveň je také nejznámější genetickou příčinou mentální retardace. Tímto syndromem je postižen asi 1 novorozenec z 900. Velmi ovšem záleží na věku budoucí matky, pokud je její věk například vyšší než 35 let, zvýší se výskyt vady až na 1 novorozence ze 400, v případě 40letých maminek je již prevalence 1 ze 100.
Léčba
Downův syndrom je genetická vada, takže sama o sobě se léčit nedá. Důležité ovšem je diagnostikovat a léčit projevy a komplikace této aberace. V případě hypotonie a psychomotorické retardace je důležitá rehabilitace a individuální speciální vzdělávací přístup. Díky mnoha vážným komplikacím se pacienti s Downovým syndromem dožívají průměrně 50 let. Velmi ovšem záleží na etnických a socioekonomických podmínkách.
Kondylomata v těhotenství nepředstavují ohrožení plodu, problém by mohl nastat až při porodu, kdy by se novorozenec dostal do kontaktu s vyvolávajícím lidským papilomavirem. Ve vzácných případech se pak může u dítěte vyvinout takzvaná papilomatóza hrtanu, což jsou výrůstky v hrtanu, které mohou činit dechové potíže. Doporučuje se genitální bradavičky vždy konzultovat s porodníkem, aby zvolil vhodnou formu vedení porodu. Léčba se většinou odkládá až po ukončení těhotenství. Některé léky nejsou v těhotenství vyzkoušeny, není tudíž zaručena jejich bezpečnost.
Během těhotenství a hlavně ve třetím trimestru je nezbytný příjem rybího tuku, který se podílí na správném vývoji mozku a očí plodu, u chlapců také na vývoji kvalitních spermií. Novorozenec či kojenec přijímají rybí tuk kojením v mateřském mléce. U nekojených dětí je třeba rybí tuk doplňovat. Vybíráte-li rybí tuk pro děti, je důležité, aby byl z toxického hlediska co nejčistší, to znamená, že by měl mít certifikát. Chuť je pro dítě velmi důležitá, a proto jsou rybí tuky pro děti zbaveny rybího zápachu a chuť je zpříjemněna citronovou nebo pomerančovou příchutí. Rybí tuk určený dětem je prodáván ve formě želatinových bonbonů. V zimních měsících je vhodný rybí tuk z tresčích jater, který garantuje obsah vitamínu D, který je v zimních měsících kvůli sníženému slunečnímu záření nedostatečný. Rybí tuk s nejvyšším přirozeným obsahem omega-3 mastných kyselin je vyrobený z celých tresek. Obsah rybího tuku je ve výši 40 %.
Císařský řez je porodnická operace, během které je novorozenec vybaven z děložní dutiny cestou chirurgicky otevřené břišní stěny. V roce 2004 bylo císařským řezem porozeno zhruba 16 % novorozenců. Indikací k císařskému řezu je celá řada. Obecně se rozlišují na plánované a neplánované, i u neplánovaných indikací je nutný souhlas rodičky. Samo přání rodičky vést porod císařským řezem by nemělo být důvodem, třebaže v zahraničí je i toto běžné; například v USA, kde jsou císařské řezy nejčastější, tak rodí zhruba 25 % žen, obvykle na vlastní žádost, aby se vyhnuly porodním bolestem. České zdravotnictví toto neuznává (mimo jiné i proto, že porod císařským řezem je pro ženu šestkrát rizikovější než porod přirozený) a důvodem k provedení císařského řezu jsou pouze zdravotní indikace.
Je nutno snížit vlhkost kůže a zamezit tření správnou velikostí pleny a její častou výměnou. Novorozenec močí více než 20x za den a přebalovat je nutno přibližně 12x denně. Tato frekvence se s věkem snižuje, roční kojenec močí asi 7x denně. Hlavním úkolem rodičů je zabránit delšímu kontaktu se stolicí. V době akutních projevů plenkové dermatitidy je vhodné použít o jedno číslo větší velikost pleny. Pokud rodiče používají látkové pleny, je nutno je po vyprání dokonale vymáchat od zbytků saponátů, nepoužívat aviváže a plenu po vyprání přežehlit. V teplém prostředí ponecháváme dítě co nejčastěji rozbalené volně bez plen. Nutné je omezení přehnaně častého mytí postižené oblasti. Ke zlepšení se aplikuje při přebalování krém určený pod pleny nebo měkká zinková pasta s rybím tukem, panthenolem a vitaminem E, a to ve velmi tenké vrstvě. Při závažnějším postižení je nutno použít i pastu s protimikrobiálními látkami. Velmi závažné projevy se musí léčit krémy s obsahem malého množství kortikoidů – nanášejí se 2x denně maximálně po dobu 7 dnů. Dlouhodobé a časté používání genciánové violeti není vhodné vzhledem k riziku vstřebání z poškozené pokožky. Rodiče musí být připraveni na to, že první známky zlepšení neuvidí dříve než za týden a úplné vyhojení trvá několik týdnů i při pečlivém dodržení všech opatření. Plenkovou dermatitidu mohou rodiče vyléčit sami za pomoci režimových opatření a volně prodejných léků. Jestliže se plenková dermatitida nezlepší během týdne, je vždy vhodné navštívit pediatra. Pokud ani během 4 týdnů léčby nedojde ke zlepšení stavu, je vhodné navštívit přímo dětského dermatologa.
Cílem bondingu po porodu je dosáhnout nepřerušeného kontaktu maminky s novorozeným miminkem. Prakticky to znamená, že ihned po porodu by mělo být nahé, neumyté děťátko položeno na hruď matky. Z rukou miminka nemá být smyta plodová voda, protože má stejnou vůni a chuť jako maminčiny bradavky. Novorozenec si instinktivně strká pěstičky do pusy a pomáhá si tak podle stejné vůně a chuti hledat zdroj mateřského mléka. Kontakt kůže na kůži přispívá k poporodní adaptaci miminka a také zaručí děťátku potřebné teplo. Velmi důležité je také zajistit mamince možnost dívat se miminku do očí, tedy podložit jí hlavu. Běžné ošetřovatelské postupy se například v Německu i jinde vykonávají tak, že ponechají miminko v maminčině náruči. I následný pobyt maminky a miminka v nemocničním zařízení by měl být přizpůsoben jejich potřebě neustálého těsného kontaktu.
Vztah bezprostředně po porodu mezi maminkou a dítětem se vytvoří vždycky. Ale právě díky těsnému fyzickému kontaktu ihned od porodu se navazování těchto vazeb usnadňuje. Příroda to zařídila tak, že v prvních hodinách po porodu jsou díky vyplavovaným hormonům maminky naladěny k takzvané „opatrovatelské připravenosti“. Podpora bondingu je tedy způsob, jak maminkám usnadnit vstup do mateřství a jak miminkům pomoci při náročné adaptaci na prostředí mimo dělohu matky. Pediatři došli k závěru, že matky, které měly možnost být nerušeně po porodu se svým děťátkem, se chovaly trpělivěji, déle s dítětem vyhledávaly oční kontakt a ještě rok po porodu reagovaly rychleji a ochotněji na potřeby dítěte. A trpělivá maminka je pro miminko skvělým průvodcem v životě.
A zvláště u miminek, která mají nějaké zdravotní problémy, je podpora bondingu nesmírně důležitá. Výzkumy prokázaly, že nedonošené děti mnohem lépe prospívají a přibírají na hmotnosti, pokud jsou hlazeny nebo je jim umožněn alespoň čichový kontakt s vůní maminky (například tím, že měly u sebe v inkubátoru maminčinu noční košili).
Mateřská náruč je pro miminko tím nejpříjemnějším a nejpřirozenějším místem na světě. Dítě patří k matce, to je normální. Samy maminky to intuitivně cítí. Obvyklá zdravotnická rutina však ještě často funguje spíše ve prospěch oddělování miminek od maminek. Maminka se dozví, že je potřeba miminko ošetřit, že je nutné ho zahřát, aby bylo v pořádku. Maminky mají k zdravotnickému personálu přirozenou důvěru, a tak potlačí sv
Pokud se děťátko nevyvíjí, jak by mělo, mluví se o opožděném psychomotorickém vývoji (centrální koordinační poruše). Jestliže se jedná pouze o opoždění bez známek narušení kvality vývoje, většinou děťátko potřebuje jen více času. Pokud však vývoj jeví i kvalitativní nedostatky, tak se podle nálezu mluví o lehké, střední a těžké centrální koordinační poruše.
Centrální koordinační porucha (CKP) u dítěte znamená odchylku ve správném pohybovém vývoji zejména v kojeneckém věku. Nejedná se o diagnózu, ale o část objektivního nálezu, který hodnotí pohyb dítěte. Pohyb dítěte v útlém věku je jedním z hlavních projevů správné funkce nervového systému, proto je jeho porucha důležitým příznakem v diagnostice možného postižení funkce nervového systému.
Z těžké poruchy CKP lze usuzovat jak na velkou pravděpodobnost špatného motorického vývoje, tak i na možnost patologického mentálního vývoje. Pokud však u novorozence diagnostikujeme lehkou CKP, můžeme ve většině případů očekávat minimální pravděpodobnost patologie motorického i mentálního vývoje. Novorozenec nemá vytvořeny morfofunkční předpoklady pro „zralou“ motoriku, a proto je jisté, že centrální koordinační porucha není v žádném případě přechodným stadiem k patologii, jsou-li dostupné správné pohybové stereotypy.
Včasná diagnostika CKP je velmi důležitá, jelikož schopnost dítěte naučit se správným pohybovým stereotypům klesá s věkem. Při včasném odhalení můžeme mnohé „zachránit“. Předpokládá se, že lze zachránit dítě od patologie, či u těžších forem postižení (například DMO) zajistit vertikalizaci dítěte.
Projevy:
dítě nereaguje na hlasité a světelné podněty trhnutím celého těla (nutné do 2. měsíce);
ruka je držena v pěst, paleček je v dlani, dítě není schopné prsty roztáhnout (3–4 měsíc);
nefixuje pohledem (4.–6. týden);
vleže na bříšku otáčí hlavu pouze na jednu stranu (nutné do 4. měsíce);
v období 6. měsíce není schopné se přetočit na bříško (v ideálním případě by dítě mělo být schopné se přetočit přes oba boky, pokud se přetáčí pouze na jednu stranu, nejedná se nutně o známku patologie; může se jednat pouze o funkční problém, který je však nutné také řešit);
dítě se přetáčí přes záklon hlavy a prohnutím celého těla, při zvedání do sedu neudrží hlavičku v rovině s tělem;
do stoje se přitahuje přes ruce, nenakročí si nožičkou;
Plané neštovice jsou způsobeny virem, který se snadno šíří vzduchem a přenáší se pomocí kapének nebo přímým tělesným kontaktem a následnou kontaminací. Na těle postiženého se v průběhu nákazy objevují zarudlé flíčky, které se mění až po puchýřky vyplněné hnisem, a stav doprovází často i zvýšená teplota. Nejohroženější skupinou jsou děti, ve většině případů do dvou let (batolecí období), které se nakazí v kolektivu, tudíž velmi pravděpodobně ve školce. Šíření infekce je mezi dětmi velmi rychlé a nemocné dítě musí být od zdravých dětí izolováno.
Samotným příznakům předchází takzvané prodromy, což jsou první nespecifické známky, kdy člověk ještě neví, co mu vlastně je. U neštovic se vyskytuje zvýšená teplota až horečka spojená se zimnicí, třesavkou, bolestí hlavy či žaludečními potížemi, eventuálně řidší stolicí. Signálem, který by mohl nasvědčovat tomu, že jde o neštovice, je svědění a bolest kůže pnutím před vytvářejícími se flíčky a následná tvorba puchýřků vyplněných hnisající tekutinou. Neštovičky tak procházejí různými vývojovými stadii od makuly (zarudlá skvrnka) přes svědivý pupen (papula) až po vezikulu (puchýřek s tekutinou) přecházející v pustulu. Puchýřky jsou předurčené k prasknutí, vysušení a vzniku krust, které se mezi jedním až dvěma týdny odloupnou. Pokud je dítě nebo dospělý jedinec ve fázi, kdy má na těle krustičky, neměl by už nikoho nakazit. Puchýřky se nejčastěji tvoří ve vlasaté části hlavy, na obličeji, trupu a končetinách. Výjimkou však není ani výskyt na sliznici horních cest dýchacích, v konečníku, pochvě nebo očních víčkách.
Neštovicemi se můžete nakazit i v dospělosti. Průběh onemocnění je vždy komplikovanější, protože s přibývajícím věkem narůstá i riziko rozšíření infekce do mozku (herpetická meningoencefalitida) nebo do plic (pneumonie). Pokud se neštovicemi nakazí dítě v pubertálním nebo adolescentním věku či těhotná žena, novorozenec nebo lidé s oslabenou imunitou, je tu vyšší riziko komplikací. Fatální důsledky končící trvalým postižením mozku nebo smrtí jsou hrozbou, ale spíše ojedinělou komplikací. Každopádně se neštovice nesmí brát na lehkou váhu u žádného dítěte nebo dospělého.
Inkubační doba
Inkubační doba znamená dobu od styku s virem (průniku do organismu) do propuknut
Při vytvoření placenty v průběhu těhotenství prochází virus placentou a způsobuje u plodu vrozené defekty. Pokud je matka nakažena planými neštovicemi pár dní před nebo po porodu, novorozenec je většinou poškozen neonatální formou neštovic, která je spojena s vysokou mortalitou dítěte. Onemocnění planými neštovicemi během prvních pěti měsíců těhotenství může vést k poškození plodu.
Rizika dle trimestrů:
První trimestr – riziko nakažení je pro plod velmi vysoké, ale je velmi malá pravděpodobnost jeho nákazy. U dítěte může dojít k poškození končetin, zraku nebo k opožděnému vývoji.
Druhý trimestr – je velmi malá pravděpodobnost, že se plod planými neštovicemi nakazí, v této době dostává od své matky protilátky.
Třetí trimestr – představuje pro matku velmi vysoké riziko, 5 dní před porodem je pro dítě velice rizikových, neboť nakažení může mít smrtelný průběh.
Prodělala-li těhotná žena neštovice v dětství, nemusí se ničeho obávat.
