Do stavu bezvědomí vás dostanou léky podané do žíly. U náročnějších operací lékaři vyřadí z provozu samovolné dýchání a nahradí je intubací (trubičkou zavedenou do krku a napojenou na dýchací přístroj).
Samotný zákrok zpravidla probíhá tak, že anesteziolog nejdříve píchne do žíly uspávací látku a pacient pomocí kyslíkové masky pomalu vdechuje směs čistého kyslíku a anestetik. Většina lidí reaguje na tento proces usnutím do deseti vteřin.
Při náročnějších operacích musí být vyřazeno i samovolné dýchání, které je pak nahrazeno dýchacím přístrojem. Během operace jsou pravidelně doplňována anestetika, aby byla udržena správná hladina bezvědomí.
Anestetika tlumí dechové centrum v mozku a zároveň uvolňují dýchací svaly, proto musí být pacient během celé operace napojen na umělé dýchání. Jinak by nemohl dýchat a nepřežil by. Umělé dýchání se provádí tak, že se pacientovi zavede přes ústa do průdušnice trubička (tubus). Ta se pak napojí na přístroj, který vhání směs plynů pod tlakem do plic a tím nahrazuje běžné dýchání. Anesteziolog může udržovat pacienta v hlubokém spánku tak dlouho, jak to vyžaduje operace a jak to dovoluje celkový stav pacienta.
K bolestem v krku dochází po intubaci. Jako intubace se označuje postup, při kterém se (nejčastěji) přes dutinu ústní do dýchacích cest zasune hadička, která následně umožňuje zajištění dýchání. Intubace se nejčastěji provádí při operacích v celkové anestezii (uspání), při resuscitaci u náhlé ztráty vědomí a u pacienta v bezvědomí, který má být napojen na přístroj umělé plicní ventilace. Při operacích se provádí krátce po uspání pacienta, jinak co nejrychleji po upadnutí do bezvědomí.
Postup:
K ležícímu pacientovi se přistoupí zezadu (anesteziolog stojí za jeho hlavou). Do úst se vsune kovový rozvěrač (laryngoskop) se zdrojem světla, jímž se otevře dutina ústní a zároveň se do ní svítí. Rozvěrač stlačí jazyk a obnaží vstup do dýchacích cest (do hrtanu) a do jícnu. Pod zrakovou kontrolou se zasune do dýchacích cest hadička. Na konci hadičky je nafukovací balonek, který lze zvenčí nafouknout pístem, do něhož se aplikuje vzduch injekční stříkačkou. Balonek se tak nafoukne a stabilizuje intubační hadičku. Na zevní konec hadičky se může napojit ambuvak nebo přístroj umělé plicní ventilace – mačkáním ambuvaku či zapnutím ventilačního přístroje se pak dotyčnému zajistí přísun vzduchu.
Komplikace:
Zavedení hadičky je obtížné zejména u pacienta v bezvědomí při resuscitaci. V dutině ústní mohou být sliny a zvratky, což znesnadňuje orientaci. Může se snadno stát, že namísto do dýchacích cest se zasune hadička do jícnu a tím se jakékoliv dýchání naopak znemožní. Z toho důvodu je po zavedení hadičky a utěsnění balonku nutné do pacienta několikrát dýchnout ambuvakem, podívat se na hrudník, zda se zvedá a poslechnout si fonendoskopem, zda plíce dýchají. V případě, že se dýchání neslyší a zvedá se jen břicho, je hadička v jícnu a intubace se musí zopakovat. Když je intubační hadička po ukončení operačního zákroku anebo po stabilizaci pacienta odstraněna, má pacient nějakou dobu chrapot a zhrubělý hlas. Pokud by intubační trubice zůstala v průdušnici příliš dlouho, došlo by k poškození průdušnicových chrupavek a vzniku tracheomalacie. Z toho důvodu se u pacientů s nutností dlouhodobého zajištění dýchacích cest volí spíše vytvoření tracheostomie.
Výhody:
Intubace umožní zajistit u pacienta v bezvědomí průchozí dýchací cesty a nafouknutím těsnicího balonku je oddělí od trávicího traktu. Tím se zabrání, aby se žaludeční obsah dostal do plic (žaludeční kyseliny dokážou plicní tkáň těžce poškodit – Mendelsonův syndrom). Po napojení ambuvaku na dýchací hadičku se může za bezvědomého pacienta dýchat mačkáním ambuvaku, což je mnohem jednodušší než prosté dýchání z úst do úst.
Ve svém příspěvku FORFEMINA PŘÍBALOVÝ LETÁK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Mamka.
Dobrý den.Nenašla jsem v příbalovém letáku info,mohu používat forfeminu ,když kojím už jen na uspání a přes noc?Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kristina..
DOBRY DEN MAM PROZBU MUŽU UŽIVAT FORFEMINAL KDYŽ BERU LEKY NA VYSOKY TLAK A NA ŘEDENI KRVE WARFARIN MOC DĚKUJI ZA ODPOVĚD Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Do pacientova hrtanu se zavede plastová kanyla, kterou proudí narkotizační médium. Příprava na operaci začíná návštěvou anesteziologa, který zjišťuje všechny potřebné údaje k provedení narkózy, tedy prodělané choroby, užívané léky, vztah k nikotinu a alkoholu. Před operací dostane pacient uklidňující tabletku a může být dopraven na operační sál. Následuje nitrožilní injekce, která vyvolá během několika sekund útlum vědomí. Další injekce ochromí svalovou činnost, aby bylo usnadněno vložení kanyly do hrtanu. Teprve potom do těla operovaného proudí vlastní narkotizační plyn. K narkóze dnes slouží složitá směs asi padesáti substancí, obsahující hypnotika (pro útlum vědomí), látky ke zmírnění bolesti a relaxanty (k uvolnění svalstva). Protože narkóza vyřazuje z činnosti i dýchací svaly, je třeba pacienta napojit na přístrojové dýchání. Moderní narkóza umožňuje mnohem přesnější dávkování a zaručuje vysokou bezpečnost a minimální škodlivost.
Během operace je pacient neustále udržován na příslušné anestetické úrovni. Přesto se ve výjimečných případech může stát, že během operace vnímá okolí (což neznamená, že také cítí bolest), hlasy lékařů nebo zákroky na svém těle. Pozdější vzpomínky na tyto stavy mohou vyvolávat úzkost, nespavost a deprese. Byl zaznamenán i případ muže, který během operace dával pohybem palce u nohy lékařům znamení, že je při vědomí. Aby se podobným případům předcházelo, má se práce anesteziologů v budoucnu opírat o detailní počítačové vyhodnocení narkózy. Podle intenzity naměřených elektrických proudů v mozku lze pak určit hloubku narkózy na čtrnáctibodové stupnici.
Celková anestezie zahrnuje:
hypnotickou složku (ztrátu vědomí): umožní nevnímat bolest a k tomu slouží intravenózní (injekce) nebo inhalační anestetika;
analgezii: odstranění vnímání bolesti a nežádoucích reflexních odpovědí organismu, které by mohly operaci zkomplikovat;
svalovou relaxaci: potřebné uvolnění svalů je závislé na typu prováděné operace;
vegetativní stabilizaci: zajišťuje zmírnění stresové reakce organismu na šok z provedeného zákroku.
Při náročnějších operacích musí být také vyřazeno samovolné dýchání, které je pak nahrazeno dýchacím přístrojem. I během operace jsou anestetika pravidelně doplňována, aby byla udržena správná hladina bezvědomí.
Nejznámějším plynným anestetikem je oxid dusný, bezbarvý plyn nasládlé chuti, který je běžně známý pod pojmem rajský plyn. V současné době je nejpoužívanějším inhalačním anestetikem látka zvaná isofluran. Při inhalování anestetik putují plyny do plic a dýchacích cest, odkud se dostávají do krve, která je dopraví až do mozku a k orgánům. Při anestezii zaváděné nitrožilně dochází k rychlejšímu uspání pacienta.
Nejznámějším plynným anestetikem je oxid dusný, bezbarvý plyn nasládlé chuti, který je běžně známý pod pojmem rajský plyn. V současné době je nejpoužívanějším inhalačním anestetikem látka zvaná isofluran. Při inhalování anestetik putují plyny do plic a dýchacích cest, odkud se dostávají do krve, která je dopraví až do mozku a k orgánům. Při anestezii zaváděné nitrožilně dochází k rychlejšímu uspání pacienta.
Většina lidí usne do deseti vteřin a jejich organismus přestává vnímat všechny podněty. Anesteziolog pacienta prostřednictvím přístrojů po celou dobu zákroku hlídá a po probuzení se postará, aby dostal správnou dávku léků proti bolesti. V dnešní době jsou lékaři schopni připravit každému pacientovi anestezii přesně podle jeho diagnózy, věku a případných zdravotních rizik. Není tedy důvod k jakýmkoliv obavám. Lidé mívají strach, že se z narkózy už neprobudí nebo že jim anestezie způsobí nevratné poškození mozku. Lékaři sice připouštějí, že se mozek z narkózy určitou dobu vzpamatovává, a s přibývajícím věkem na to potřebuje více času, ve většině případů ale není důvod k obavám. K úmrtí v narkóze či po narkóze sice občas dochází, se samotnou anestezií to však v drtivé většině případů nesouvisí. Příčinou bývá pacientova diagnóza. Lidé se také často mylně domnívají, že brnění, snížená citlivost v končetinách či omezení pohybu jsou následkem celkové anestezie, ty však bývají mnohem častěji důsledkem polohy při operaci.
U dětí
Děti podléhají dehydrataci rychleji než dospělí, proto jim smí být podávány čiré tekutiny ještě dvě hodiny před operací, u kojení 4 hodiny, poslední tuhá strava večer před plánovaným výkonem. Hrozí zde aspirace tekutin. Závažné komplikace v souvislosti s anestezií jsou u dětí naprosto ojedinělé, stejně tak poškození mozku. 3-4 hodiny po nekomplikované anestezii se může přistoupit k opatrnému podání tekutin s ohledem na typ výkonu a doporučení ošetřujícího personálu.
U dospělých
U dospělých se večer před operací doporučuje nejíst a šest hodin předem nepít. Dochází totiž k vyřazení obranných reflexů a hrozí riziko vdechnutí žaludečního obsahu. Ženy jsou povinny informovat lékaře o možném těhotenství, měly by mít odlakované nehty, jinak by mohlo dojít ke zkreslení či znemožnění monitorování okysličení krve, které se měří právě na lůžkách pod nehty.
U starých lidí
Starší lidé mohou trpět ztrátou paměti nebo mohou být zmatení. Tyto účinky jsou obvykle přechodné, někdy však mohou trvat déle, a to několik dní nebo týdnů, záleží na metabolismu pacienta.
Ve svém příspěvku KRKAVICE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jiří.
Dobrý den,
po všech vyšetření se zjistilo že mám 100% ucpánou levou krkavici, bez následků.
Můj dotaz je co dál? Je možná nebo nutná operace? Co se děje s cevou a žílami za ucpávkou? Je možné že se ucpání uvolní a když ano nehrozí vykrvácení?
Omlouvám se mám spoustu otázek, na neurologii kam chodím na vyšetření mi
řekly -Teď už nic- Proto ta nejistota. Děkuji za odpověď Jiří T.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zdeněk.
Po prodělané operaci krkavice při celkovém uspání s špatně polyká linolová v krku a občas se dělají jako když hleny , je nejde problém
Nadměrná svalová zátěž – Extrémní fyzická námaha, obzvláště u netrénovaného jedince, může vést k poškození přetížených svalů, které se mohou začít rozpadat.
Zvýšená tělesná teplota – Silná horečka nad 40 °C doprovázená svalovým třesem může svaly spolehlivě zničit a způsobit jejich rozpad. Speciálním podtypem tohoto stavu je takzvaná maligní hypertermie, která vzniká u některých geneticky předurčených jedinců po podání plynných anestetik (léky na uspání).
Tepenný uzávěr – Akutní uzávěr tepny, která vyživuje větší množství svalů, způsobí svalovou ischemii (nedostatek kyslíku a živin). Typicky k tomu dochází u dolní končetiny, a není-li tepenný uzávěr včas zprůchodněn, dochází k rabdomyolýze, odumření končetiny a stav končí amputací.
Crush syndrom – Syndrom vzniká u lidí, kteří byli zavaleni nebo zasypáni. Dlouhodobější stlačení tkání zevní silou způsobí poškození svalů s rabdomyolýzou a u zdánlivě stabilizovaného člověka pak po uvolnění ze závalu dochází k ohrožení organismu.
Metabolické příčiny – K poškození svalů může dojít u minerálního rozvratu (například zvýšená hladina draslíku nebo snížená hladina vápníku) a u zvýšené nebo snížené funkce štítné žlázy.
Léky a jiné sloučeniny – Rabdomyolýza je obávanou komplikací užívání léků ze skupiny statinů (často užívané léky proti vysokému cholesterolu), je tedy těžkou formou takzvané statinové myopatie. Léky ze skupiny neuroleptik (psychiatrické léky) mohou vyvolat rozpad svalových vláken v rámci maligního neuroleptického syndromu. Z jiných sloučenin byla rabdomyolýza pozorována i po požití velkého množství alkoholu, jiných návykových látek (kokain, LSD a podobně) a jedů (například otrava strychninem).
Autoimunitní nemoci – K postižení svalů naším vlastním imunitním systémem dochází u polymyozitidy (a u příbuzné dermatomyozitidy). Většinou je hlavním příznakem svalová slabost, choroba však může nabýt i podoby rabdomyolýzy.
V naší poradně s názvem POOPERAČNÍ STAV UCPANÉ KRKAVICE DISKUZE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zdeněk.
Dobrý den, před 6dny jsem prodělal operaci krkavice při celkovém uspání, po operaci mě bolí v krku jako kdybych tam něco měl a nad řeznou ranou je otok který pomalu začíná splaskavat, při delším mluvení vysychá v krku. Je to prosím normální stav ? Děkuji za poskytnuté info. Zdeněk
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Tyto komplikace mohou být následkem intubace - zavedení dýchací roury plicní ventilace. Pozorujete ústup otoku v oblasti zákroku, to je dobré znamení. Měřte si dvakrát denně teplotu a kdyby se zvýšila a nebo jste cítil cukání na krku a nebo pokud by se situace zhoršovala, tak neprodleně kontaktujte svého ošetřujícího lékaře.
Ledviny jsou párový orgán uložený po stranách páteře v břišní dutině. Slouží k odstranění nečistot z krve. Tyto nečistoty následně odcházejí z těla v podobě moči. Ledviny mají oválný, fazolovitý tvar, červenohnědou barvu, na povrchu jsou hladké a kryté tenkým vazivovým pouzdrem, které se dá z ledviny lehce sloupnout. Na mediálním okraji ledviny se nachází ledvinová branka (hilus renalis), kudy vstupuje do ledviny tepna a žíla a odkud vystupuje močovod. Branka prohloubí do ledviny hlubokou ledvinovou jamku (sinus renalis), kde je uložena ledvinová pánvička (pelvis renalis). Na povrchu tvoří souvislou vrstvu (4–8 mm) světlejší kůra. Směrem k sinus renalis z ní odstupují sloupce, které od sebe oddělují sousední ledvinové pyramidy tvořené dření. Jednotlivé pyramidy vytvářejí ledvinné lalůčky. Ledvinu tak tvoří spousta malých ledvinných lalůčků ústících do jednoho společného vývodu, které srostly během vývoje. U skotu, mořských savců (kytovci, lední medvěd) nedošlo ke srůstu jednotlivých lalůčků vůbec, ledvina je proto laločnatá neboli renkulizovaná.
Člověk má multipapilární ledvinu, to znamená, že do ledvinné pánvičky ústí vývody každý svým vlastním ledvinovým kalíškem, což je pozůstatek původní laločnaté ledviny, která ale v průběhu vývoje srůstá. Ledvina je krytá vazivovým pouzdrem, na které naléhá řídké pojivo prorostlé tukem, který chrání ledvinu před mechanickým poškozením. K ledvině se přikládá nadledvina, endokrinní žláza. Parenchym ledviny je zřetelně rozdělen na hnědočervenou zrnitou kůru a světlejší dřeň.
Základní funkční jednotkou ledviny je nefron. Je hlavní součástí kůry. Ledvina člověka má asi milion nefronů, ledvina skotu asi 8 milionů. Nefrony přes membránu filtrují krevní plazmu, takto vzniklou primární moč zpětnou resorpcí zahustí a vzniklá hypertonická definitivní moč je pak soustavou vývodných kanálků (tubuli coligentes) odváděna do ledvinné pánvičky, odkud odtéká do močovodu. Dřeň ledviny je tedy tvořena především vývodnými kanálky a takzvanou Henleyovou kličkou nefronu. Krev protéká dvěma za sebou uspořádanými kapilárními řečišti:
1) v glomerulu, kde je relativně vysoký tlak krve řízený odporem průsvitu přicházející arterioly;
2) peritubulární kapilární sítí, která slouží k výživě buněk kanálků a výměně látek mezi tubuly a krví.
Nefrony se dělí na dva základní typy:
1) korové – jsou v kůře ledviny, mají krátké Henleovy kličky;
2) juxtamedulární – arterioly z nich odcházející jdou ve formě přímých cév (vasa recta) do hloubky dřeně a tu zásobují krví. Její zvýšené prokrvení způsobí pokles osmolality dřeně (vymývací efekt) a tím poklesne i koncentrační schopnost ledvin (tlaková diuréza).
U člověka činí minutový průtok krve ledvinami (klidový stav) 1,2 litru, z toho kůrou ledviny prochází 925 ml, zevní zónou dřeně 225 ml a vnitřní zónou dřeně 50 ml. Za 1 minutu ledviny spotřebují 18 ml O2. Průtok krevní plazmy (RPF) a glomerulární filtrace (GFR) se mění v rozmezí systémového tlaku krve 10,6–26,6 kPa, jen velmi málo i u denervované ledviny. Pokud tlak poklesne pod 10,6 kPa, pak je autoregulace nemožná a klesá i průtok krve s glomerulární filtrací. Průtok krve se stanovuje na základě Fickova principu změřením ledvinového průtoku plazmy (cca 0,6 l/min) pomocí p-aminohippurátu. Glomerulární filtrace (GFR) je rovna objemu tekutin, který je profiltrován všemi glomeruly za jednotku času [ml/min]. Renální frakce je pak rovna podílu GFR/RPF.
Dnes se onemocnění ledvin dělí nezávisle na příčině podle tíže postižení, tedy podle ledvinné funkce do 5 stupňů, které se označují CKD, což vychází z anglického názvu „chronic kidney disease“ a vyjadřuje vleklé ledvinné onemocnění.
Ledviny jsou uloženy pod stropem břišní dutiny, retroperitonálně (nejsou obaleny pobřišnicí), jejich závěs bývá často volný, takže se jejich poloha může například při dýchání měnit. Ledviny u dospělého člověka přefiltrují téměř 2 000 litrů krve denně. Jejich onemocnění je zrádné hlavně proto, že v počátečním stadiu nic nepozorujete. Onemocnění ledvin výrazně zvyšuje riziko vzniku kardiovaskulárních onemocnění, jako je infarkt či mozková mrtvice. Onemocnění nemusí pacient sám zpozorovat, proto je důležitá prevence. Včasná diagnostika může ledviny vyléčit anebo průběh nemoci zmírnit. Vyšetření ledvin je rychlý a bezbolestný proces.
Člověku k normálnímu životu stačí pouze jediná ledvina, a to ještě nemusí běžet na 100 %. I přesto se poměrně často vyskytuje jejich selhání. Akutní selhání je velice často zapříčiněno dehydratací organismu. Nedostatek tekutin se odrazí v průtoku krve, ledviny následně nemají dostatečný přísun živin a kyslíku, což vede k jejich selhání. Obdobný efekt může mít i masivní krvácení nebo srdeční selhání. Poškození tkáně může být vyvoláno i otravou toxickými látkami, některými léky nebo zanášením ledvin vinou některých onemocnění. K selhání může dojít i vinou obstrukce močových cest, kdy dochází k hromadění moči, jež se může posléze vrátit až do ledviny. Akutní selhání se projevuje sníženou tvorbou moči a hromaděním tekutin způsobujícím otoky. Hromadění škodlivých látek má neblahý vliv na organismus, dostavuje se dezorientace, ztráta vědomí, srdeční potíže. Povětšinou je nutná okamžitá dialýza. Při včasném podchycení dokážou buňky ledvin zregenerovat. Zpočátku nejsou nové buňky schopny provádět reabsorpci vody, což se projevuje vylučováním několika litrů moči denně.
K chronickému poškozování ledvin dochází u každého člověka vlivem stárnutí organismu. Mezi nejčastější příčiny selhání se bezesporu řadí dva faktory: příliš vysoký tlak a onemocnění cukrovkou. U vysokého tlaku se přitom jedná o začarovaný kruh. Poškozené ledviny mají sníženou schopnost regulace a v cévách koluje ještě více tekutin. To kromě ledvin namáhá i srdce, a tak hrozí riziko jeho selhání. U chronického selhání bývá obvyklým rysem i chudokrevnost, protože ledviny jsou odpovědné za stimulaci červených krvinek. Citelný je i pokles vápníku v kostech. Varovným signálem poškození může být krevní vyšetření, konkrétně zvýšené koncentrace močoviny a kreatinu. Konečné potvrzení diagnózy potvrdí vyšetření ultrazvukem. Léčba se zaměřuje zejména na prvotní problém, podstatný je i dostatečný příjem tekutin a ze stravy by se měly vyloučit bílkoviny. Pokud se i tak nepodaří chronické selhávání zastavit, je nutné v okamžiku, kdy již nejsou ledviny schopny plnit svoji funkci, provádět filtraci na dialýze, respektive přistoupit k transplantaci.
Ke zjištění kamenů se provádí takzvaný prostý rentgen ledvin, který ukáže kameny v ledvinách a močových cestách. Přesnějším vyšetřením je intravenózní urografie (IVU), při níž se nitrožilně podává malé množství látky zobrazující se na rentgenu (kontrastní látka). To, jak se tato látka vylučuje ledvinami do močových cest, ukáže velmi dobře močové cesty a případné kamínky, posoudit lze také poruchy odtoku moči. Kontrastní látka může poškodit nemocné ledviny, proto je třeba toto vyšetření doporučit až po zhodnocení funkce ledvin a po zralém uvážení. K ochraně ledvin je vhodné dostatečně pít půl dne před vyšetřením a 2–3 dny po něm. U pacientů s močovým vývodem (nefrostomií) se k zobrazení močových cest provádí nástřik nefrostomie. Ke zhodnocení vezikoureterálního refluxu se také provádí nástřik močového měchýře a močovodů přes močovou trubici (retrográdní uretrocystografie, retrográdní cystoureterografie).
CT ledvin je speciální prostorový druh rentgenu, který umožní zobrazit přesně stavbu ledvin i možné odchylky. Používá se ke zhodnocení nálezů nezhodnotitelných přesně ultrazvukem, například složitých cyst, nádorů, mnohočetných kamenů, tvarových odchylek, zesílení stěny močových cest, a také k posouzení okolí ledvin a močových cest. Většinou se provádí s podáním kontrastní látky, proto je třeba půl dne před vyšetřením a 2–3 dny po něm dostatečně pít.
Izotopové vyšetření (scintigrafie) se provádí tak, že se nitrožilně vstříkne velmi malé množství mírně radioaktivní látky, která se z těla vylučuje ledvinami. Podle typu podané látky a typu přístroje se pak rozlišují jednotlivé typy scintigrafie. Scintigrafie ukáže poměr činnosti obou ledvin, poruchu odtoku moče z pánvičky či z močovodu (s hromaděním moče nad překážkou) a také případný návrat moče z měchýře do močovodu při takzvaném vezikoureterálním refluxu. Pro přesné rozlišení poruchy odtoku moče se někdy v průběhu vyšetření provádí polohování pacienta (leh, sed, stoj) a podání močopudné látky furosemidu (furosemidový test). Scintigrafie je k ledvinám šetrnější než IVU, ale na rozdíl od ní nezobrazí dobře vzhled močových cest. U zdravých ledvin dochází k rychlému odtoku moče močovodem do měchýře, a to bez návratu moče do močovodu. Obě zdravé ledviny pracují zhruba na 50 %, to znamená, že 50 % celkové funkce ledvin zajišťuje pravá a 50 % funkce levá ledvina. Jestliže najdete ve výsledcích „pravá 40 % a levá 60 %“, neznamená to, že pravá ledvina pracuje jen na 40 % toho, co by měla, ale že její činnost představuje 40 % činnosti obou ledvin (40 % + 60 % = 100 %). Pokud při předcházejícím vyšetření pracovala levá ledvina na 76 % a nyní na 60 %, nemusí to znamenat, že se funkce levé ledviny zhoršila – velmi často to spíš znamená, že se zlepšila funkce pravé ledviny. Ke správnému zhodnocení vyšetření je důležitá celková funkce ledvin, která se zjistí podle sběru moče a krevních odběrů.
Cystoskopie je vyšetření močového měchýře prováděné urologem. Vzhledem k délce a zakřivení močové trubice probíhající u mužů penisem je cystoskopie u mužů prováděna v celkové anestézii (uspání), u žen jen v místním znecitlivění. Speciální tenký přístroj umožní prohlédnutí vnitřní strany močového měchýře, zhodnocení vstupu močovodů do měchýře a případně odběr vzorků tkání nebo bakterií. Současně se provádí také zhodnocení šíře močové trubice. Drobné změny je možné při cystoskopii přímo odstranit.
Biopsie ledvin představuje odběr malého vzorku ledvinné tkáně, který se potom vyšetří pod mikroskopem a ve velké většině případů umožní definitivně stanovit přesnou diagnózu, tedy typ onemocnění. K biopsii ledvin se přistupuje, když jiná vyšetření ledvin neurčí s dostatečnou spolehlivostí typ onemocnění ledvin, a současně v případě, kdy se dá předpokládat, že určení diagnózy přispěje k další léčbě. Je to zejména při podezření na rychle probíhající glomerulonefritidy, při nejasném akutním ledvinném selhání, při podezření na chronickou glomerulonefritidu nebo jiné poškození ledvinných klubíček. Ve chvíli, kdy se ukáže biopsie ledvin jako potřebná, je lepší ji neodkládat, aby se ledviny mohly správně léčit co nejdříve. Výjimkou mohou být (někdy jen po určitou dobu) pacienti, u kterých by byl výkon v danou chvíli příliš rizikový, například nemocní s krvácivými projevy, s jednou ledvinou a podobně. Dnes se ledvinná biopsie nejčastěji provádí pod ultrazvukovou kontrolou, dříve bylo nejčastější provedení pomocí rentgenu. Ultrazvuk je ale přesnější a neškodí pacientovi ani vyšetřujícímu. Po uložení pacienta vodorovně na břicho se ultrazvukem provede kontrola vzhledu i polohy ledvin a vedle ležících orgánů. Ve většině případů se biopsie dělá z dolního pólu levé ledviny asi 1–2 cm od jejího okraje, pokud tomu něco nebrání. Plánované místo vpichu se vyznačí na kůži, která se dezinfikuje, a okolí se zakryje sterilními rouškami, aby se zabránilo zanesení infekce. Nejprve se vpíchne místní znecitlivění a počká se několik minut do jeho plného účinku. Potom se speciální jehlou určenou pro ledvinnou biopsii provede vpich do ledviny s odběrem vzorku. Kontrola polohy jehly těsně před vpichem se provádí buď ultrazvukem, nebo zjištěním pohybu jehly při dýchání (tady může pacient nejvíce pomoci, když dýchá zhluboka ve chvíli, kdy mu lékař řekne, nebo naopak v případě potřeby zadrží dech). Po vytažení jehly se získaná tkáň zkontroluje pohledem a místo vpichu se zalepí. Na některých pracovištích se ještě přikládá váleček, který po několik hodin při ležení stlačuje místo vpichu a snižuje tak pravděpodobnost krvácení. Samotný odběr vzorků (většinou se berou 2) trvá 2–5 minut, pokud nemocný dobře spolupracuje a vše jde dobře. 5–10 minut je třeba počítat na podání místního znecitlivění a vyčkání jeho účinku. Se zaměřením ledviny, dezinfekcí i zalepením místa vpichu vše zabere většinou 20–30 minut. Vždy se bere vzorek pouze z jedné ledviny, většinou z levé. Téměř všechny choroby ledvin, kvůli kterým se biopsie může provádět, se projevují stejně na obou ledvinách. Přínos biopsie je v tom, že ukáže, o jaké onemocnění se u pacienta jedná, což umožní cílenou léčbu choroby a výrazně zlepší výhled na její vyléčení nebo alespoň zpomalení. Podle některých znaků se navíc dá zhodnotit případné dlouhodobé poškození struktur ledviny.
V naší poradně s názvem BEZ NARKOZY, ODTRANĚNI ŽLUČNIKOVEHO KÁMENE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marie.
DOBRÝ DEN,BOJIM SE USPANÍ A TRAPI MĚ ŽLUČNIKOVÉ KÁMENY..JE PROSIM SPUSOB JAK SE VYHNOUT NARKOZY A ZBÁVYT SE TĚCH KÁMENU? PROSIM ,POKUŤ JE ŠANCE, ŽE LZÉ ODSTRANĚNÍ KÁMENU BEZ NÁRKOZÍ..TAK JAKY? A NEBO PROSIM O RÁDU...MOC DĚKUJI PANÍ MARIE
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Žlučníkové kameny lze léčit bez operace, ale pouze pokud splňují určitá kritéria.
1. Rozpouštění kamenů léky
Látky, jako je ursodiol nebo chenodiol, u kterých bylo prokázáno, že rozpouštějí cholesterolové žlučníkové kameny, jsou dostupné v perorálních pilulkách. Tyto léky působí ředěním žluči, což umožňuje rozpouštění žlučníkových kamenů, ale pouze těch, které jsou z cholesterolu. Léky jsou dobře snášeny, ale léčba trvá roky a po jejím skončení se kameny mohou vytvořit znovu.
2. Rozbití kamenů rázovou vlnou
Zákrok se jmenuje mimotělní litotrypse rázovou vlnou (ECSWL). Ačkoli se nejčastěji používá k léčbě ledvinových kamenů, lze jej použít i na žlučníkové kameny. Cílem léčby je rozbít nebo fragmentovat žlučníkové kameny vysíláním rázových vln přes měkkou tkáň těla. Tato metoda je účinná pouze u solitárních žlučníkových kamenů, které mají průměr menší než 2 centimetry. Někdy se nepodaří vyloučit ze žlučníku rozbité kameny a musí se pak provést operace.
3. Rozpuštění kamenů pomocí injekce MTBE
Tato možnost nechirurgické léčby zahrnuje vstřikování rozpouštědla známého jako methyl terciární butyl ether (MTBE) do žlučníku, aby se rozpustily žlučníkové kameny. MTBE rychle rozpouští žlučníkové kameny – mohou se však vyskytnout závažné vedlejší účinky, jako je silná pálivá bolest.
4. Vytáhnutí kamenů pomocí endoskopické drenáže.
Endoskopická transpapilární léčba zahrnuje přístup k žlučovému kanálku pomocí kamery přes ústa a dolů do krku až do tenkého střeva. Poté se přes hadičku zavede drát do žlučníku. Je stočený, aby napodobil trajektorii žluči ven z tenkého střeva, což je stejný proces jako u zdravého žlučníku.
O tom, který z uvedených postupů bude pro vás nejlepší, se poraďte se svým lékařem. Vyberte si lékaře v renomované nemocnici ve velkém městě v Praze nebo Brně. Umíte-li cizí jazyky, můžete zkusit léčbu i v Německu nebo Rakousku.
Do nemocnice je třeba přijít nalačno (obvykle ráno), popřípadě je žena potřebnou dobu před zákrokem hospitalizována v nemocnici. Po uspání pacientky lékař nejprve dezinfikuje pochvu a děložní hrdlo. Pokud je potřeba, rozšíří děložní hrdlo, a potom vsune do děložního hrdla trubičku, kterou budou procházet nástroje při kyretáži. Následně lékař odsaje obsah dělohy nebo ho vyškrábne ostrým nástrojem, kyretou. Celý zákrok trvá 15 až 20 minut, z toho odstranění děložního obsahu zhruba 5 až 10 minut. Několik hodin po zákroku může žena obvykle z nemocnice odejít (ze zkušenosti je vhodný odvoz autem).
Po kyretáži se chovejte jako v šestinedělí. Vyhněte se zvýšené tělesné námaze, hodně odpočívejte. Kvůli zvýšenému riziku infekce nepoužívejte tampóny, nekoupejte se (pouze se sprchujte), vynechte pohlavní styk.
Celková anestezie není jen pouhé uspání, jak by se mohlo zdát, jde o cíleně navozenou ztrátu vnímání veškerého čití – dotek, bolest, teplo, chlad. Primárně jde o vyřazení vědomí pacienta proto, aby se zajistila bezbolestnost, ale především vhodné operační podmínky, tedy svalový klid, nehybnost operačního pole.
Celková anestezie musí zahrnovat:
hypnotickou složku – zajišťuje ztrátu vědomí, umožní nevnímat bolest; k tomu slouží intravenózní (injekce) nebo inhalační anestetika
analgezii – odstranění vnímání bolesti a nežádoucích reflexních odpovědí organismu, které by mohly operaci zkomplikovat
svalovou relaxaci – potřebné uvolnění svalů je závislé na typu prováděné operace
vegetativní stabilizaci – zajišťuje zmírnění stresové reakce organismu na šok z provedeného zákroku
Po probuzení se připravte na vedlejší účinky, jako je sucho v ústech, bolest, nevolnost a škrábání v krku způsobené intubací. Počítejte minimálně s dvoudenním pobytem na jednotce intenzivní péče.
Narkóza vyžaduje důsledný půst. To znamená, že před operací se nesmí jíst ani pít. Při celkové anestezii, kdy má pacient vyřazeny obranné reflexy, by hrozilo nebezpečí zvracení a vdechnutí zvratků. Následky by mohly být tragické.
Ve svém příspěvku RETENCE MOČI PO OPERACI KOLENA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jan Foukal.
Můj věk je 66 let. Užívám lék Tamurex na zvětšenou prostatu. Před operací kolena jsem byl celkem bez problémů s močením. Po operaci došlo k částečné retenci moče (zástava močení). Protože jsem nemohl po 3 dny vyprázdnit močový měchýř, byl mi zaveden katetr. Po dvou dnech mi byl vytažen a už jsem se nevymočil vůbec. Takže mi byl katétr nasazen znovu a po 19 dnech mám jít na kontrolu na urologii. Nevím, zda se to může upravit,nebo mně čeká operace. Má prosím někdo podobnou zkušenost? Díky zaradu.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Josef.
Mám bohužel podobnou zkušenost, jenom s tím rozdílem, že jsem mladší o 3 roky, a podle data Vašeho příspěvku jsem byl na operaci asi dva týdny po Vás. Před operací kolene jsem necítil vůbec žádné problémy, s močením ani s prostatou. Po operaci jsem se vůbec nevymočil, takže jsem měl zavedený katétr hned první noc po operaci, další den vyndaný, a protože jsem se pořád nemohl vymočit, dostal jsem katétr znovu a teď jsem taky v "čekací lhůtě" před kontrolou na urologii. V nemocnici mně řekli, že u některých pacientů, kteří jsou při operaci uspaní, se problémy s močením objevují. Nejspíš musíme čekat a doufat, že se to po určité době spraví.
Anestezie, lidově narkóza, představuje umělé uspání pacienta (celková anestezie) nebo znecitlivění určité části jeho těla (lokální anestezie) za účelem usnadnění nebo umožnění průběhu bolestivého lékařského zákroku a poskytnutí lepší péče.
Celková anestezie znamená vyřazení veškerého čití bolestivého i senzitivního s vyřazením vědomí. Jde de facto o řízenou otravu organismu s následným bezvědomím. Přestože jsou dnešní anestetika již bezpečnější než ta, která byla používána dříve, mohou mít trvalé následky (především u dětí a starých lidí), jako je třeba porucha chování. Někteří pacienti popisují poruchy paměti po celkové anestezii, které mohou přetrvávat několik měsíců i do konce života. Celková anestezie se tedy volí spíše tam, kde jiné, méně zatěžující druhy anestezie (lokální, spinální a podobně) nepřipadají v úvahu. Mnohdy si pacienti přejí zákrok „prospat“, a tak je přihlíženo k jejich přání. Jindy je volba typu anestezie ovlivněna i ekonomicky – nemocnice volí to, za co dostává víc zaplaceno. V České republice je v celkové anestezii provedeno 90 % všech chirurgických zákroků, v zahraničí 60–70 %.
Anestetika jsou mírně toxické látky. Anestezie tak může vést k poškození mozku, dále zvyšuje riziko poruch učení. Anestezie při operacích může způsobit infarkt myokardu či nevolnost zvanou nauzea. [1]
Před jakýmkoli chirurgickým zákrokem spojeným s narkózou se u svého lékaře poraďte ohledně léků nebo doplňků stravy, které užíváte. Doporučení v tomto článku jsou pro většinu lidí bezpečná, ale mnoho doplňků zvyšuje riziko krvácení nebo může interagovat s některými anestetiky. Chcete-li minimalizovat následky a rychlejší návrat k normálu, zkuste níže popsané tipy.
Ve svém příspěvku USPÁNÍ RAJSKÝM PLYNEM se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Daniel Málek.
Vážení čtenáří, rád bych věděl jak dlouho může člověk vdechovat tento plyn (ENTONOX - rajský plyn) tak aby neměl nějaké problémy ale aby jen usnul a na jak dlouho to zabírá. Děkuji za vaše opovědi. P.S.napište mi to prosím na můj E-mail
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
